Zase jsem se svými dětmi zúčastnil koncertu žáků ZUŠ Čerčany. A koncert to byl opět skvostný, moc milý zážitek. Při odchodu jsem navíc dostal milé rozloučení na cestu, tím myslím povzbuzení větou: „ Je milé, že chodíte na ty naše koncerty, i když vaše děti na žádný hudební nástroj nehrají“. Ponouklo mi to k položení si otázky. „Proč ty vlastně na ty koncerty chodíš?“ Upřímně. Prostě to mám rád. Hrozně mě to baví, děsně si to užívám, je to skvělé a značně mě to obohacuje.
Celá atmosféra těchto koncertů je podle mého názoru, něco naprosto výjimečného. Je zde něco, co člověk na jiných koncertech nevidí, neslyší, nezažije. Atmosféra jedinečného propojení mezi účinkujícími a posluchači. Na jedné straně děti, některé trochu nejisté, nezkušené, jiné už trochu zkušenější i sebejisté a bravurní, ale všechny zároveň plné očekávání. Jak jim to dnes půjde, zda něco nezkazí, zda se to povede, zda budou sami se sebou spokojení. Myslím, že jedinečné je to také v tom, jak je cítit, že teď, právě v tento okamžik opravdu o něco jde, na něčem opravdu záleží. Na straně druhé posluchači, rodiče, učitelé, prarodiče, sourozenci, spolužáci. Pečlivě poslouchají, drží palce, radují se z úspěchu a soucítí při nezdaru, povzbuzují nebo chlácholí.
A nejkrásnější jsou maminky. Většinu jich neznám jménem a nevím, které dítě je čí, ale je krása je pozorovat a poznávat, kdo ke komu patří. Díky mobilním telefonům je to poměrně snadné. Tak tiše sedím, poslouchám jednotlivá vystoupení a nenápadně pozoruji ty jemné pochyby ruky nebo nohy, poklepávání prstů, pokyvování hlavou, nepatrné pootevírání rtů. Jak vám to sluší při počítání taktů, nádechů a rytmu. Říkám si v tu chvíli, kolikrát jste doma tu kterou skladbu společně cvičili, opakovali, pilovali, kolikrát jste své děti povzbuzovali a teď, ta nádhera, odměna. Vaše dítě stojí na podiu a hraje nebo zpívá a vy tam vlastně stojíte s ním. Pak to skončí, váš poklad se ukloní a zazní potlesk. To tleskáme vašemu dítěti, jeho učiteli, té kráse, kterou jsme slyšeli, to tleskáme Vám. Připadám si až trochu provinile, že mohu být nablízku něčemu tak jemnému, skoro intimnímu spojení mezi jednotlivými posluchači a jejich dětmi. To napětí, očekávání a pak ten pocit hrdosti mi připadá tak silný, že mne zasáhne a věřím, že i ostatní přítomné posluchače. I my ostatní spolu s vámi můžeme klouzat na vlně hrdosti a radosti. A také na ní kloužeme. Ta dřina a práce, to úsilí je na vás a vašich dětech a odměny je tolik, že zbývá i pro nás ostatní. Jak sladké je slíznout trochu vaší smetany.
Co se to tam odehrává za kouzlo, že ve mě vyvolává tyto pocity a představy. Jsem zcela střízlivý a přesto nějak opilý, tou atmosférou naplněnou emocemi, které by se daly doslova krájet. Prosím za prominutí. Nevím proč, ale představuji si pana ředitele Masnicu, jak na konci koncertu stojí ve dveřích ven ze sálu, v ruce má smyčec a tím, jak mačetou vždy máchne do vzduchu a odsekne kus té husté sladké atmosféry a s úsměvem jej podává jednotlivým rodičům a návštěvníkům. A my obdarovaní si ten hustý kousek neseme domů a můžeme si z něho občas utrhnout nebo ukousnout, vždy když to potřebujeme a zase na chvilku se vrátíme do toho sálu v Čerčanech a znovu prožijeme tyto chvíle. Pro potěchu, pro radost a povzbuzení. Díky. Prostě to mám rád.
Posluchač a otec „zatím“ nehrajících dětí P.V.